Nechce se mi nic vysvětlovat.

Jediné, co mohu dodat,že ještě nikdy jsem neměla takovu chuť to tady upostit.

Ke vší smůle asi budu člověk s jistými emotivními spojeními, co to tu jako nějaký zlomocný nádor, kterému se tady hezky žije, takže...

...nedokážu to tu definitivně opustit - ani Ztraceno, ani Vás, ani Sebe.

Možná budu klopat u vás, mě však doma nehledejte.

To je vše.

Opravdu se omlouvám všem, kterým jsem slibovala a oni uvěřili, že to tu zlepším, nakopnu po prázkách. Je mi to líto.

Vrátím se... někdy.

Snad.

Doufám.

~Halfdead - Alia

Je toho na mě moc. Fuck. o_o

Přišla jsem na to, že mám naprosto, bezkonkurenčně a dokonale nejlepší přátele v historii mé existence - jen dotáhnout ty nepřatele a budu se cítit výborně.

Dneska jsem zapřemýšlela, jak jsem mohla natrefit právě na tyhle dva paka. Vživotě jsem se nesetkala s takovými osobnosti...

A k tomu, jsou ke mě nepředstavitelne milí. "Bez toho to byla jako třešeň bez... třešně." Něco tak milé mi nikdo neřekl. :D

Samozřejmě, pak tu mám i ty úžasné lidičky z blogů. Ani nevíte jak vás mám ráda. :D

Dobře, dobře, jdu házet růžičky jinam, jen jsem chtěla mít pozitivní začátek článku. ._. Tak, k trochu životaschopným myšlenkám.

Rozhodla jsem se, že to tu bude trochu jinak se zveřejnovaním. Každý den článek bych nezvládala - a je k ničemu na to tlačit. Naopak zveřejňování co druhý den je vhodné jak pro mě, tak (snad) i pro vás.

K obrázkům. Zase náčrty, jak minule.Tentokrát však ne z toho realistického komixu, ale fantasy.

Stalo se. Znovu jsme se setkali, veměnili si nenávistné pohledy, z její strany tu bylo i nenávistné vrčení, z mé spíš chrčení a vyplivnutí tučné dávky nadávek.

Ano, se školou jsme nikdy nesympatizovali, ale přesto byla naše práce nepochopitelně synchronizováná - jen minulý rok to šlo trochu sekaně. Ale tento rok, to bude o něčem jiném. Budu se totiž učit! *Odhání tabulku: totální debil*

Já vím, pokrok. Považuju za zázrak své hladké proplutí s hezkým vysvědčením až do Maďarska, kde se objevily první překážky. Ale teď se překonám! *-* ( Jak odvážné vyhlášení...)

Dobře, dobře, k "slavnosti". Pffu...

K Sunee jsem si to docaptala před 10:00 ( Po tom včerejšku s ní venku to nebylo nic nové :D) a spolu jsme se vydali ke škol(c)e. Zmoklé, jak slepice, se zleptanými vlasami ( Já si říkala, že nemám používát natáčky) a rozfoukaným úsměvem ( ?!!) jsme doťapkali, prohodili pár slov s obecenstvem a veleváženě usedli na sedadla v aule, abychom se rychle prohryzali představením.

Jenže asi si tohle stejné nemysleli i učitelé. Maďarská hymna, následně hymna maďarských němců ( a to právě den před tím jsem slintala nad Ludwigem a Eliz. To všichni chcete mou smrt?!) a krátké představení třeťáků, lepší než minulý rok, mimochodem, jsem přežila, jenže když pustili video s fotkami z tábora, začala jsem s nehraným zájmem pozorovat plafon. Je fakt hezký. Dřevěny. Se světýlky.

A když konečně dokopali i tohle, postavil se na pódium ředitel, vytáhl si umaštěný proslov a začal... ne, mluvit ne, nasucho otevírat ústa. Totálně jsem ho ignorovala - ten jeho proslov je totiž rok co rok stejný, až na pár vět.

Nakonec to skončilo. ( Inteligentní věta, co? :D) A my, děti satanovi, jsme seškrábli ze zdi mozky, co jsme je tam hodili ( Já osobně ho tam nechala tak jak byl, ve třídě zatím není potřebný.) a vystoupali jsme všechny tři poschodí do naší zasvěcené třídy.

Pokud bych měla popsat změnu spolužáku asi bych... no, skrátila to obřím ničím. Stále povrchní, nevyspělí, nadržení, nepředstavitelně ignorantský - prostě pořád to stejné, jak jsem psala. Co víc, mohla bych dodat, že jejich povrchnost se jen zvýšila ( "Kristy, co to máš, proboha, na rukách?!" "To jsou rukavice, zlato." "Ale k čemu?!" "..."), ale to raději vynechám, protože se to silně vymiká lidským normám. ( Řekl blázen a vyloupl další mozeček)

Dneska mě chytla jakási zvláštní nálada, popadla jsem všechny složky se všemi čmáranicemi a listovala, listovala, listovala...

Víte jak, hromadný útok vzpomínek, spolu s jejich bojovným pokřikem. Teda, ten svůj senilní úsměv jsem už dávno neviděla. :D Je toho tolik, co jsem kde kdy vytvořila - ani nedokážu uvěřit, že vznik toho všeho se připisuje mé drahé ručicce. Všechny ty nápady, myšlenky, pocity,... huhh, zvláštní pocit. Nepopsatelný...

Takže, koneční výsledek snahy je to, že tu sedím, vedle mě kupička obrázků a přináším vám první várku. :)

Jsou to tři obrázky, do kterých jsem naškvýrala více - však uvidíte, Ali se jen snažila o jakési takésti grafické zpracování.

Jak napovídá nadpis, jde o postavy mé tvorby, přesněji do jedného komixu. Otčín je totiž přesvědčen, že se můj talent ( ten z egypta?) musí využít ( v továrně na prachy? :D) v nějakám jednodušším komixu. Teda, mě bylo od začátku jasné, že to nebude nic obecně Aliovské, co tu výdáte vy, nesmí v tom být kapička yaoi, ani náznak, natož hotový vztah, dále žádné úchylárny, musí to být nápadité... a věřili byste, že jsem nakonec spatlala něco spolňující tyto požadavky?

Jste ale naivní :D:D Jen jsem většinou úchylných faktorů znížila. Toť vše. *Vítězný pohled*

Hah, jsem tu. Spokojená, nadšená, ukrutně unavená. Dneska mám, naprosto neeticky, plno dobrých zpráv. A jednu zlou.

Prvně, mám Doriana Greye! ^^ Mohu nad ním slintat, co já vím, celé dny, a nikdo nic neřekne. Jen si budu muset najít pořádnou knihou, vhodnou na propagaci v škole. Tyto prázky jsem totiž četla sic výborné, ale trochu nevhodné knihy - s výjimkou těch poviných, z kterých jsem jednu dokonce nádherně odignorovala. :D

Dobře, k včerejšku. Víííídeň, aneb dámská akcička. <3

Vsatala jsem před šestou. Protáhla se, utřela si nosánek a popošla k dobrodružstvím v betonové jungli. Přesněji, k nástupišti, čili k vlaku, respektive kupé. Abychom byli úpřimní, ke koupelce, ale tolik k podrobnostem...

Cesta byla vražedná. Vždy jsem věděla, že drahá maminka má hodně známích - ale ani zdaleka jsem netušila, že zná půlku vlaku, čtvrtinku Vídně. No, ale po hromadném zdravení, ať už slovensky, maďarsky, německy, jsme se prohrabali k místem, posadili se, vstali, přestoupili, znovu posadili a...

Jaksi mě naštrajchovali do metra, pak do metra a dalšího metra. Miluju metro ♥ Jezdila bych ním celý den. :D

Víte, stojíte tam, všichni kolem vás ticho, odřikávaj modlitbu, nebo čtou nějakou úchylárnu, přestupují z nohy na nohu, študují mapičkou. A vy jen čučíte, čekáte na správnou zastávku, abyste mohli splynout s davem a dostat se do dalšího metra. Světlo, najednou tma, mihání světýlek, krása. A pak vám jste najednou na druhém konci Vídně, přičemž vám to nesnědlo ani půlku hodiny.